– sebareflexívna súčasť kultúry 19. stor. nadväzujúca na filozofiu 18. storočia a predchádzajúca filozofii 20. storočia. Filozofia 19. storočia svojimi prvými troma decéniami zahrnuje poslednú etapu novovekej filozofie; ďalšie roky 19. storočia sa zvyknú zaraďovať do súčasnej filozofie.
Východisko filozofie 19. storočia vymedzuje Maine de Biran vracajúci sa "k Descartesově učení a jeho ‘cogito’ učinil východiskem pro poznání lidské duše: její podstata ‘nám zůstává právě tak skryta jako u čehokoli jiného ve vesmíru’. Což člověk nikdy nic ze sebe sama nepochopí? A přece: ‘Každý jednotlivec zná sám sebe certissima scientia a clamante conscientia aspoň jako sílu, která jedná a působí prostřednictvím vůle.’ Člověk sám sebe chápe jako ‘individualitu’, vnímá se jako úsilí, jako ‘já-silu … já-moc … Bezprostřední pocit síly … není ničím jiným než pocitem naší vlastní existence, od něhož je neodlučitelný pocit aktivity’; přináší ‘bezprostřední a zřejmé poznání’, které neumožňují ani smysly, o něž se opírá poznání’, které neumožňují ani smysly, o něž se opírá realismus, ani myšlení, na než spoléhá klasicismus.
V této jediné větě byly vytyčeny a jasnozřivě odhaleny tři základní pilíře romantismu a 19. století: individualismus, čerpající z intuice subjektivního života, chápaného jako živoucí síla. Tato síla zahrnuje navíc ‘ustavičnou snahu o změnu stavu’. Bylo možné jasněji vysvětlit, že pevná a konečná pravidla už přestávají platit a že umění vykročí vstříc velkému tvůrčímu dobrodružství a nekonečným revolučním výbojům? Od definice BYTÍ, na níž sa vázala stará filosofie, především karteziánská, se přecházelo k dobrodružství neustálé změny, jehož závratností se opájeli zejména němečtí myslitelé (243;21)".
Sila filozofie a vzdelaných filozofov v priebehu 19. storočia slabne, premieňa sa na prázdne a ľubovoľné systémy bez významu. Vznikajú dejiny filozofie, ktoré po prvý raz sprístupňujú celý historický materiál. Sila samej filozofie žije už iba výnimočne, pre súčasníkov je bezvýznamná, a potom už len vo vede.
Nemecká profesorská filozofie je učená, plná snaživosti a horlivosti, rozsiahla, nežije však už fakticky z energie ľudského bytia, ale zo sveta univerzít, meštiackej kultúry s jej hodnotami vzdelanosti, z jej vážnosti plnej dobrej vôle a jej medzí. Aj tie najvýznamnejšie postavy, ako napr. Fichte junior, Lotze, študujeme skôr kvôli oboznámenosti než kvôli ich substancii.
Originálnymi filozofmi tej doby sú Kierkegaard a Nietzsche. Obaja bez systému, obaja sú výnimkami a obeťami. Uvedomujú si katastrofu, hovoria neslýchané pravdy a neukazujú nijakú cestu. V nich je doba podrobená nemilosrdnej sebakritike, ktorá nemá obdobu v celých dovtedajších dejinách (242;126).
Psychológia a sociológia, ktoré sa do 19. storočia považovali za filozofické disciplíny, sa z filozofie postupne vyčleňujú ako samostatné vedné disciplíny.
Copyright © 2019 by